189. den

Já ci tay tu tost, posím, já ci cucat tu kost a masíko.... A k tomu si přimyslete nešťastný až tragický výraz v obličeji a slzy jako hrachy, kutálející se po tvářičkách.

Prostě geny lopatou neutlučeš.

Je horko, taťka bude opět vozit beton až do noci, tak vyrážíme na přepadovku k babi. A jsme odměněni. Děda sehnal uzená žebírka a podělil se s námi. Uvařila jsem je k večeři s tím, že Vojta bude mít něco jiného. No neměl. Cpal se a ocucával, až se mu dělaly boule za ušima.

8.7.2010

čtvrtek